Ptačí posel

4. listopadu 2009 v 20:12 | simprerato |  short stories others
Věnování: Intíkovi
Věk: Když si myslíte, že to pochopíte... tak si to přečtěte :D
Žánr: smutné, těžce pochopitelné, myšlenky...
Mimochodem: Původně to je slohovka do češtiny
Typ: jednorázovka

Bylo krásné ráno. Všude kolem lítali motýli a v trávě se lenivě povalovali lidé. Zívl jsem si. "Jaké by to bylo být jako oni?" Otřepal jsem si prach ze svých křídel a propláchl obličej v ranní rose. Dívám se kolem sebe a pozoruji lidi… jak se baví, jak žijí. Děti si hází s balónem. Tu jim balón sletí z kopečku dolů a holčička s bledou tváří pro něj běží. Běží a najednou upadne. Chlapec doběhne k ní. Strachuje se o svou kamarádku. Dívenka ale statečně vstane a usměje se. Klouček popadne míč a utíká za dívkou. Dívka si vytřepává prach ze zlatých vlasů, které se na slunci krásně lesknou. Chlapec k ní doběhne a znovu si hrají. Rodiče celou scénku vůbec nespatřili. V parku poklidně snídají a na děti ani nepomyslí. "Nechápu to… proč se o ně nestarají? Copak jsou tak sobečtí? Zaujatí sami sebou?" otřepu se hrůzou, rozložím křídla a vzlétnu k nebesům. Letím. Ve vzduchu se cítím oproštěn ode všech starostí. Shora je vidět jak je svět krásný a rozlehlý, jak jsou lidé jen mravenci mezi stavbami, loukami a poli. Cítím se tady nádherně. Na druhou stranu je z vrchu vidět také jak je svět znečištěn a zaplněn tlustými vrstvami betonu. Letím a naproti mně se objeví velký statný pták. Pozoruji ho a nemohu od něj odtrhnout oči. Tu se pták zprudka pohne, narovná se a sletí dolů jako šipka, předurčena k tomu aby trefila svůj cíl. Slétne dolů a trefí holčičku do hlavy. Klouček, který si s ní hrál strnul a ještě stále držel balón, který mu stihla dívenka hodit. Tu mu dojde co se stalo a vrhne se k dívce se zakrvavenými vlásky. Leží tam jako panenka v rukou osudu, který si pohrává s každičkou kapičkou její krve. Klouček brečí u ní na kolenou a neví co dělat. Uvažuji o tom zda si jich ty bytosti vůbec všimnou. "Jste tak nelidští? Jak si jich mohou nevšimnout? Za chvíli ta dívka umře." Jsem naprosto chladný. Rodiče si dětí stále nevšímají.

V nemocnici doktor chladně oznamuje, že Markéta zemřela a že by si příště měli svých dětí více všímat.

Já za oknem nemocnice smutně zírám do prázdného nemocničního lůžka. Nemám výčitky svědomí. Dostali lekci. "Nikdo se to nikdy nedozví. Jsem ptačí posel. Dávám ponaučení lidem. Měli by si více vážit své volnosti."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miya (mijuše, Intík, magor, jebka..vyber si xD) Miya (mijuše, Intík, magor, jebka..vyber si xD) | Web | 4. listopadu 2009 v 21:06 | Reagovat

strašně se mi to líbí.. :) (jak jinak, že jo :D:D) ale podle mě je tohle hodně pravdivý. ty lidi si nevšímaj těch okolo sebe. a když dokonce ani svých dětí.. no, prostě ... xD prostě too.. no :D:D je to s nima zlý! :D:D:D:D
ne, ale je to vážně nádherný.. :)
jinak díky za věnování ^-^

2 Yone Yone | Web | 31. ledna 2010 v 18:05 | Reagovat

Tý jo... docela mi to připomíná mojí slohovku. Když se nad tím tak zamyslím.... taky to bylo o lidské sobeckosti. :3 Ale ten tvůj příběh je hezčí. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.